Kateřina na blátě (Slohová práce na téma MUDr. Ondřeje Zahradníčka)

Nechci Ondřeje Zahradníčka jmenovat, ale přemluvil mě, abych po téměř 15. letech zkusil napsat nějaký prozaický útvar, a dokonce mě dohnal k tomu, že jsem ho autorsky přednesl za poměrně příznivé reakce publika. Protože pár lidí projevilo o psanou podobu zájem, tak tedy publikuji.

Upozorňuji, že ač postavy mají reálný základ, děje zde obsažené jsou částečně smyšlené, neboť účelem povídky není popsat, jak se to stalo, nýbrž jak se to stát mělo.


Kateřina na blátě

V duchu vidím Kateřinu na blátě stejně ostře jako onoho roku dva tisíce kdysi: Minula právě sedmá a oknem se do pokoje dívá vlezlá deštivá tma. Kateřina stojí přede dveřmi a ještě stále vztekle tiskne zvonek. Ač doktorka farmacie a čerstvá magistra teologie, hovoří dost sprostě, a jak jsem pochopil, přišla chodníkem, kde kopáči angažovaní radnicí MČ Brno-Jundrov ještě stále nepoložili svrchní vrstvu. Místo kopáčů bahnitý pruh ošetřují jen hnusní obrovití psi, ale ti v rozporu s projektovou dokumentací rozhodně nekladou asfalt.

V pokoji polekaně tichnou nástroje muzikantů, kteří ještě za světla dorazili na dnešní marmeládovou schůzi (v angloamerickém světě nazývanou jam-session)

Kateřina se znovu nadechne a zaječí, že ihned potřebuje horký čaj, gumové rukavice a kýbl a tlusté ponožky. A botky jsou nové a taky se chtěla pochlubit novou barvou vlasů a novým parfémem.

Pravda, každý, kdo si v tuto chvíli Kateřinu prohlédne a očichá, bude překvapen bohatým spektrem vůní a barev, které se spojitě mění od hlavy až k patě. A je také pravdou, že Kateřina stále ještě nepustila prst ze zvonku.

V pokoji řvou ostatní muzikanti smíchy a dveře sousedních bytů se polekaně otevírají. Jsme v pasti, obklíčeni smradem a výchovnými pohledy. Mektám omluvy a beru Kateřinu chlácholivě za ruku, i když vím, že chlácholení bytostně nesnáší. Protože kdo škrtí, ten nezvoní.

Kateřininy zblácené boty jsou zhmotněním zvukomalebnosti dvojhlásky „BL“.

„BL“ totiž v sobě nese pocit pomalu, ale neudržitelně se rozlévající mazlavé nechutnosti v blízkosti tak těsné, že není úniku. "BL" ale zároveň vyjadřuje naléhavou potřebu se o tom bavit s ostatními. Zvukem "BL" se dožadujeme účasti, a pokud je to možné, i pochopení ze strany bližních.

Neboť: Zvrací se v intimitě samoty či v řeči nepřímé, což zajišťuje odstup od děje. Ale mezi lidmi se z očí do očí prostě bleje.

Neboť: Sám sobě přiznám, že jsem idiot a že mám průser. Ale svému okolí se prezentuji jako neškodný blbeček, který způsobil menší blamáž.

I blizna má na povrchu cosi lepkavého, i když je mi rostlin kvůli jejich způsobu rozmnožování dost líto. Ale co já můžu vědět, jaké je to blaho, když vám na bliznu dopadne řádně zpylená včela. Vyslovením "BL" si prostě zahráváme s kouzly hlubinné psychologie!

"Mohl bys přestat očumovat moje nohy a sehnat čaj a ty ponožky?" přerušuje Kateřina mé úvahy tónem starší sestry a já, celoživotní mladší bratr, jdu raději vyhovět.

Konečně se snad vše v dobré obrací. Gratulujeme „sestře farářce“ Kateřině k titulu a hrajeme její oblíbené vykopávky (v angloamerickém světě nazývané oldies), protože písně, na rozdíl od nás, stárnou. Kateřinu oslovujeme a voláme "sestro farářko" od předloňské spontánní oslavy završení druhého ročníku Husovy teologické fakulty, kdy na parkovišti před hospodou U Tadeáše tvrdila, že je oprávněna žehnat a vzápětí požehnala mé staré zelené škodovce.

Kateřina se extrovertně opíjí, jihne a nazývá nás svými oblíbenými hříšníky. Nad otázkou, jak nás hodlá zpovídat, když se většiny našich hříchů sama aktivně účastní, se ale zasmuší:

"Já stejně nikdy mít farnost nebudu, já bych je musela zabít! Já bych sobě i farníkům furt nadávala. Jen ať to zkusí ke zpovědi! Vykecat, to se můžou, to jo, ale svoje hříchy si každej musí vyžrat a pořešit sám! A voni by mně utekli ke katolíkům! Ale tam jim to žádný svatí taky nevyřeší a proto naše církev svatý neuznává. Svatí, to jsou akorát národní umělci katolický církve!"

Těšíme Kateřinu, že my bychom jí rozhodně neutekli. A Kateřina se rozjasní: "Tak já vám za to ukážu, co jsem si za státnice koupila za dárek, když už jsem tou magistrou teologie". Vytáhne z batůžku krabičku, otevře ji a nadšeně se dívá na naše konsternované obličeje.

"No řekněte, chlapi, není to krása? To si vezmu na promoci."

Všichni mlčí. Ještě nikdy jsem neviděl tolik mužů se společně bát řvavě rudých kalhotek s obrázkem souložících čertů a řvavě rudé podprsenky s černou krajkou. Stydlivě se schováváme za hudební nástroje a Kateřina triumfálně odchází do koupelny převléknout se, aby měla z rudého prádélka ještě větší radost.

Večírek skončil a většina přítomných odchází, protože v mém staromládeneckém 1+1 může zalehnout - záměrně neříkám spát - jen devět lidí. Zbylé noneto vyháním včetně Kateřiny ráno a pouštím se do generálního větrání a debordelizace doupěte, neboť odpoledne snad přijde na návštěvu Ona s velkým O.

Ona, kvůli které bych oželel setkání s kýmkoliv z ostatních pěti miliard lidí včetně Dalajlámy a sirotků z Nikaragui. Ona, která mě zničí. Neboť její zdrženlivé chování má příliš blízko k ideálu dobře vychované dcery ze slušné rodiny za první republiky.

Ona, která už pár let patří do naší, relativně početné smečky pozvolna stárnoucích individualit. Smečky, která se sice ráda pohybuje pospolitě, ale důsledně ctí právo na vlastní rozhodování a na vlastní deprese. Smečka, nikoliv stádo - to je první a základní pravidlo.

Na bázi recipročního altruismu pak muži a ženy ve smečce uzavírají různé barterové dohody, kterými si ulehčují chod svých malých domácností a udržují případnou rodičovskou pupeční šňůru dostatečně dlouhou. A proto její souhlas, že za dobrý čaj a dobrou večeři zase jednou ve vší počestnosti vyžehlí mé košile, nevěstil žádné světlo na konci tunelu.

(Přestože nepochybně tušila moji zjevnou slabost vůči jejím fyzickým i duševním půvabům, choval jsem v té době jedinou, navíc zcela iracionální jistotu - že toho nezneužije.)

Opravdu přišla, zazvonila krátce a v čistých botkách a se žehličkou v ruce vstoupila s onou nepopsatelnou a nenapodobitelnou grácií a její blízkost mi na tváři kouzlila výraz zamilované stupidní ovce. Šla si opláchnout ruce a já se zatím v kuchyni chystal ji ohromit pohledem na syrové kuře na pekáči.

Vrátila se překvapená s krabičkou v ruce a jemně se optala:
"Máš v koupelně neuvěřitelné věci. Co se to tady včera dělo?"

„To je krabička od kalhotek a od podprsenky,“ zablekotal jsem a půda mi pod nohama začala měknout.

„Obrázek vidím,“ konstatovala. „Co se to tady včera dělo?“

“To nám včera Kateřina ukazovala kalhotky a podprsenku.”

„Vida ji, Kateřinu… ”

„No totiž, ona … měla velkou radost a chtěla se jako pochlubit, co si koupila si za státnice.” Všude kolem nás je vlhké hnědé Brno. Brno, od slova Brnie, blata. Všude jen samá „BR“ a „BL“

“To se vám muselo líbit”, pokračovala Ona. „Tak jí, prosím tě, večer zavolej, že bílé kalhotky si zapomněla u tebe v koupelně. Aby jí nechyběly.”

“Totiž ona nám to ukázala jen tak a pak se šla teprve převlíct. Totiž…” Už nemám sílu, potápím se, neschopen, utonu.

Pobaveně se na mě dívala a zakončila debatu hlasem starší sestry: “Vždyť mě se přece nemusíš zpovídat, kdo ti na večírku ukazuje červené podprsenky s černou krajkou. Pojď mi ukázat ty košile a začni péct to kuře, mám příšerný hlad!”

A já, doživotní mladší bratr, stále s mrtvým ptákem na pekáči v rukách, poslušně a zplihle ukazuji obdobně zplihlou hromadu prádla v pokoji. Jak symbolické. Tohle není blamáž neškodného blbečka. Tohle je průser a já jsem idiot.

Když se za půl hodiny vrátila do kuchyně, o Kateřině se už půl slovem nezmínila. Ale bylo mi jasné, že už v jejích očích patřím jinam, někam mezi vyznavače nesnesitelné lehkosti blití. Alespoň, že to kuře jí chutnalo. Pak se rychle rozloučila a po chvilce zmizela v temném blátě za oknem.

Za necelý měsíc se mě významně optala, jestli mám stále co žehlit? Vůbec nic jsem nechápal, jak je u mého pohlaví obvyklé. Ale Ona přišla a vzala mé košile opět do péče. I nabídnuté kuře si vzala, dokonce dvakrát. A za pár let si na radnici vzala do péče i mne, celého, takového, jaký jsem, snad aby mne zachránila z morálního bláta sexu, drog a rock’n’rollu. Bláhová naděje, ale i třetinový úspěch se počítá - drog jsem se za svůj život ještě nedotkl a zvykl jsem si být trapně monogamní.

Mnohé pohnutky či úvahy mé krásné ženy nechápu dodnes. Ale protože mi ještě nikdy k obědu nepředložila žádný z pokrmů, o kterých ví, že je považuji za blemt ekvivalentní žádosti o rozvod, stačí mi moje blažená nevědomost.